Jako přes cedník propouští nebe své slzy. Zamyšleně obracím svůj pohled na nepravidelnou alej odlišných střech ještě odlišnějších domů a koruny bohatých i chudých stromů. Tíživý pocit objímá pečlivě zvolená hudba, knoty svíček magicky roztančily plamínky.. Celý dům působí diskrétním, tichým dojmem. Přitom jsem černé prapory z četných oken nevyvěsila..

 Přála bych si křišťálovou kouli. Nebo kouzelné zrcadlo. Ovšem místo klání v kráse by plnilo účel zcela odlišný.. Chtěla bych "vidět", "vidět" a "pochopit".. Oči klamou i bez růžových sklíček. A srdce? Srdce tolik bolí.. A čeká.. I když rozum nemilosrdně našeptává, že "bim bam" – zazvonil zvonec a pohádky, pohádky je konec..

 Snažím se, vážně. Snažím se ze všech sil zapomenout, nemyslet.. Postavit se na svojí "starou" značku a rutinně opakovat naučené cviky. Tak ráda bych cvičila zcela neznámou, novou sestavu! Ovšem na tento "kurz" nemám oprávnění.. Lektor o novou adeptku nestál..

 Kapky. Nepravidelné a slané..