Nestíhám. Vážně. A nejen díky knihám. Některé dny by měly obsahovat více hodin. Ovšem pouze JEN některé!

   V pátek jsem usedla k sepsání dopisu pro maminu. Bohužel i ten den jsem nehýřila časovou zásobou, takže i když v konečné fázi mělo psaní cca 10 stránek, převážně 2/3 byly vytisknuté články mého blogu a "zábavná" příloha.

   Tento článek bude namixovaný postřehy i událostmi. Bez hlavy i paty.

   Mimochodem – když už jsme u hanobení oděvu na veřejnosti, mám výborné fau paux:

Několik týdnů před dovolenou v Chorvatsku (2005) jsem si zakoupila v Kenvelu nádherné žabky. "Trojúhelník" byl háčkovaný černým materiálem. Zhruba po týdnu jsem zaznamenala, že jedna žabina mele z posledního. Ve slamníku jsem vybrala potřebný obnos a zamířila do centra P. na nákup vhodnější obuvi. A teď si představte docela rušnou křižovatku v běžný den. Přechod pro chodce na kterém stojím já, oděna do sukně a sportovní košile značky Funstorm, na nožkách háčkované kvákalky a trpělivě vyčkávám na zelenou. Ta za nedlouho naskočí, kolony aut netrpělivých řidičů svírají volanty nebo bubnují na palubní desku. Natahuji nohu, udělám krok a.. je po žábě! Rudá jako Ivanova vlajka (stále na přechodu) zouvám stále funkční a bosa přecházím "zebru". Snažím se ignorovat výrazy kolemjdoucích. Mířím do centra a nohy připomínají děje románů Ch. Dikense. S úlevou vcházím do Humanicu, červený koberec je slast pro má chodidla. Vysvětluji ve zkrácené verzi pobavené prodavačce svůj zážitek. Nadšeně zakoupím kvalitnější žabky vyšité perličkami a ve skateshopu pro jistotu zvýším tržbu za krásné černé sportovní žabáky.