Mohla bych se podepsat do seznamu infikovaných, kterým se teorie této moudré věty promítla do praxe, tedy reality. Věta hlásá: "nic neplánujte, téměř nikdy to totiž nevyjde". Stalo se – spíše nestalo. Očekávané noční orgie s Dee byly odsunuty na neurčito. Mildovi totiž umřela babička, která bojovala s nemocí 7 let. V pondělí měla pohřeb v Dómu. Nejsem slzy ronící typ. I sebevětší dojáky natočené pesimistickým režisérem stavidla v oční krajině nespustí. Ovšem promítané "jako" je břídil. Předvídatelně jsem zvolila voděodolnou řasenku. Kámen úrazu nastal při selekci šatníku. Svetříky, mikiny, halenky v barvě noci jsem mohla velkoryse rozpůjčit do příbuzenstva a ještě by mi několik kousků zbylo. Ale kalhoty? Absence. I kdybych zázračně překonala momentální finanční krizi, táhla bych díky své miniaturní postavě za sebou nohavice jako vlečku. Tmavé džíny tedy musí suplovat během nepřítomnosti.  Bokovky s pasem proklatě nízko. Pásek. Já nemám vhodnější černý pásek?! Rozhozeně jsem lustrovala útroby skříně i paměti. Nemám. Slovo, co následovalo, vyškrtla cenzura. Tupě jsem koukala na svůj uctívaný černý kožený opasek s masivní sponou. Lebka se zkříženýma hnátama zjemněná posypem kamínků. Jestli jsem váhala, tak vteřinu. Blbko. S povzdechem jsem vyplnila poutka džínoviny bílým tepaným kovem a kamínky. Alespoň se sjednotí s kabelkou. Bílou. I když jsem se pokoušela oživit tu černou, která přesluhovala až jednoho dne z domu nevyšla, připomínala však švy Frankensteina. Stává se ze mě vědma. Opravdu jsem si totiž připadala jako jediná bílá vrána v houfu černých. Varhaník netrpělivě před začátkem obřadu funěl nevhodně do mikrofonu. Dominantní zvon se rozezněl.

    Zhruba hodinu jsem se držela. Ave Maria mi do očí věnovala odlesk. Ministrant držel kříž před rakví. Kněz nás vyzval k průvodu a varhany opět propustily své plánované tóny. Ta hráz byla stržená. Plakala jsem. Slzám darovala svobodu.  Babičku, která bydlela v Ostravě a převážně v nemocnici,  jsem nikdy neviděla. A neuvidím. Nikdy. Vydechla jsem úlevou, když jsem  z pohřebního průvodu, který mířil ke hřbitovní bráně, vystoupila. Neměla jsem totiž nárok na uvolnění z pracovního procesu. Maruška, má schopná zástupkyně, mi velkoryse  přítomnost v Dómě "svolila". O více jsem ani nežádala. Zhruba po půl hodině po mém návratu mě však poslala domů. Zjevně jsem nepůsobila díky náročnému obřadu vyrovnaně.

     Krapet smutné čtení zlehčím: Ten pásek s lebkou mi v létě ocejchoval místo pod okem. Snažila jsem se totiž nasoukat do svých těsných džín a vzpomněla si na radu, že snažší náplň je v ležící poloze. Velice rychle jsem nadzvedla zadek a dosud klidně situovaná spona vystřelila, aby mi "políbila" podoční partie. "Móňo" lehce potlačil silně krycí make-up.