Pomalu se dostávám do éry, která mé čtenáře rozdělí na dva neslučitelné tábory. A rozkolísané váhy těch, kteří nejednou váhali, zda jsem nebo nejsem (dle rychlosti sledu) "coura" či "běhna", se zastaví na definitivním ortelu.

     Kredit, který jsem obdržela od Romana k Vánocům, byl stejně jako on už pasé. Tomáš mě velice ochotně zavezl k Zuzaně pro školní sešity. "Co máš v plánu večer?" zajímal se. "Nevím. S Romanem je konec. Asi přepisování." kývnu bradou k sešitům, které mi leží na klíně. Rozesměje se a nabízí alternativu. "Stavím se pro tebe a pojedeme do P. posedět." "Dobře. Ještě se domluvíme. Ahoj a díky." vystupuji z jeho lahvově zeleného vozu Seat.

     Toma jsem poznala na pravidelné diskotéce v L. I když bydlel od mé rodné vísky 2 km, nebyl mi známý. Převážně díky věku (rozdíl cca 6-7 let) a jeho podnikání, které ho téměř připravilo o volný čas. V ten inkriminovaný večer se kolem mě motal Jirka (už jsem o něm psala) jako můra okolo rozsvícené žárovky. I když mi uštědřil citovou ránu -  když přerušil náš vztah/nevztah, neubránil se, aby nevyužil mé přítomnosti. Jako ledová královna jsem ho spíše přehlížela, občas prohodila běžnou konverzační frázi. Na tuto scénu nastoupil nový herec. Tomáš. Nepokrytě mi lichotil a vybízel k tanci. Byl sympatický, snad i na truc jsem se tedy chopila vhozené udičky. Povýšeně jsem se Jirkovi omluvila a chopila se milého zpestření. Díky alkoholu i časové smyčce nejsem schopna zachytit bližší detaily rozhovoru. Vím, že mi věnoval vizitku s telefonním číslem. Když jsem vystupovala ze zpátečního svozu, něco milého na mě pokřikoval. Po příjezdu jsem napnutě rozsvítila mobilní telefon. Nic. Roman se neozval. Pokrčím rameny. Pacholek, já ho uhánět nebudu!  Požitkářsky si vychutnám horkou sprchu a přijímám náruč vyhřáté válendy.

     O několik dní později jsem rozezněla Tomův mobil zprávou. Ještě ten večer jsme vyrazili na sklenku vína. Informovala jsem ho o své hořké situaci s Romanem. Pozval mě k sobě do domu. Zvýraznil, že ve vší počestnosti. Já přijala. Přivítali nás dva psi bojového plemena. Uklidňoval mě, že jsou přítulní. Budili však respekt a já měla v plánu odcházet neporušená s plným počtem končetin. Dům by po rekonstrukci, koupelna měla nadpozemsky rozsáhlý prostor. Rohová vana, sprchovÝ kout, bidet.. Podnikání mu zjevně prosperuje.. Do svého dvd přehrávače vložil disk Pianista. Přichystal improvizované pohoštění. Zhruba okolo 2 hodiny ranní mě odvezl na mé trvalé bydliště. Ten večer byl velmi příjemný.

     Situace se opakovala. S výjimkou mého "stavu." Již jsem neměla přítele. (viz minulý článek) Tom mi okatě dával najevo sympatie. Já se však nevyjádřila. Procházeli jsme se po zamrzlé přehradě obklopeni smečkou psů, nad horkým čajem sledovali filmy z půjčovny, .. "Co máš v plánu na Silvestra?" vyzvídal. "Ještě nevím. Lehce jsme něco plánovaly s Marcelou a Dee." "Aha. Chtěl jsem ti nabídnou, abys byla se mnou a s přáteli. V Apollu je soukromá akce. Majitel je můj dobrý kamarád." zklamaně vysvětloval. "Uvidíme." nejistě odpovím. Ten den mě zavezl nezvykle brzy, měl ještě nějakou oslavu narozenin s přáteli. Nechtěla jsem ho bombardovat zprávami, a tak jsem čekala na druhý den, až se sám ozve. A teď vážně nevím, kdo tu bariéru prolomil. Každopádně jsem zabrousila na 31. prosince. Tomáš mi ovšem napsal něco v tom smyslu: "abych se nezlobila, ale že chtěl vztah. Že není zvyklý klečet před holkou na kolenou a prosit. A abych se měla krásně." Připadala jsem si nepochopená. Nechtěla jsem mířit ze vztahu přímo do vztahu. Chtěla jsem, abychom čas trávili sice spolu, ale nic si neslíbili. A pak by se vidělo. Šokoval mě. Nechtěl sex. Chtěl mě. Jako přítelkyni. Během toho dne se dostavila nesmlouvavá, netolerantní samota.. Ztratila jsem kamaráda..