Původně jsem dnes neměla v plánu vytvořit článek. Ale stačila chvilka na internetu a já najednou obdržela pocit tu věrnou beznaděj ze sebe dostat. Důvod? Hledám práci. Vždy se naskytne dobrá a špatná zpráva. Mě zaskočily jen ty nemilé. Volné místo potřebuji od (už) od ledna. Pohled do kalendáře ve mě vyvíjí pocit začínajícího infarktu nebo alespoň o jeho pokus. Nejen že tato situace nastala v nejslabším měsíci v roce, ale i v období hospodářské krize. Celosvětové (Vidíte? Opět posel zlých zpráv.). Konejšila jsem se však tím, že kdo chce opravdu pracovat, nemusí být členem klubu nezaměstnaných. Omyl. Do vyhledávače jsem zadala parametry skormného rázu a výsledky hledání nebyly nikterak uspokojivé. Nejen že v kurzu zájmu jsou ti vyvolení, co vlastní titul (nedávno jsem se o tom zabývala s jednou známou. Řešily jsme smutný fakt, že jsou nuceni zabírat místa lidem se středoškolským vzděláním), ale také i tzv. všeumělové. Požadavky jsou totiž občas přehnané. Zavání to tak trochu z dílny sci-fi. Utopie. Pokud by jedinec splňoval všechny potřebné kolonky, ztroskotá na věku. Nikdo nechce zaměstnávat produktivní občany. Kruh se pomalu uzvírá. "Tlačenka, ta by byla potřeba." Prohlásil midla a mně bylo jasné, že východisko neviděl v uzenářském průmyslu. Jsem hrdá. V některých oblastech neuvěřitelně. Nebo i paličatá? Hloupá? Snad. Ale nechci mít pocit, že svému mecenáši něco dlužím, nebo se třást jako malý psík (který je vhodným módním doplnkem celebrit) nad tím, že něco projedu a dostanu neskutečné, nekonečné kázání. A tak tu sedím, hlava se dotýká téměř dlaní, upíjím svařák, který tachometr nálady snad poupraví. Venku se setmělo a čtvrtek oblékl plášť večera. Je to znamení, že se dostává téměř na konec své vlády v Zemi týdne. A mě čeká pracovní víkend. Tři dny v nátlaku ze strany lidí i kolegyň. Nepřipadnu si vyloženě jako otloukánek, i když některé epizody k tomu pokusu směřují. Jsem totiž osobnost, vybavená upřímností. Neumím se chovat jako ovce, která skloní hlavu a snad i bezmyšlenkově zadaný úkol, nařízení, provede. Nebo se obrní proti blbosti a otřesné povaze svých neuvěřitelných kolegyň. Je to boj s větrnými mlýny. Stádo pomlouvačných slepic, plných zášti a přetvářky, se snahou s druhým vláčet a orat brázdy. Ovšem vidím světlo na konci tunelu v podobě východiska záchranného člunu. Nejsem sice ufňukaná chudinka smrkající do kapesníku s rozmazanou řasenkou po tváři, ale čeho je moc.. Abych to upřesnila. Bylo patnáctého listopadu. Ten den jsem se probudila s úsměvem na rtech a hlavou v oblacích. Přehrávala jsem si varianty možných nákupů, které absolvuji ihned, co mi bankomat vysune slušný balíček bankovek s Františkem Palackým. Hned po příchodu se mi úsměv změnil do šklebu vzteku. Dříve než mě o mé částce výplaty informoval přístroj, dostala se mi dříve výplatnice pod ruky. Slibované (zasloužené odměny) se nedostavily. Ba naopak. Ubráno bylo i z pravidelných příjmů. Zatla jsem pěst u zjištění, že mé drahé kolegyně obdržely úúžasnou výplatu. Nespravedlivosti ovšem bylo více. Olina požadovala po každé částku 1100 korun, aby se tak dorovnalo manko, které se přihodilo Kateřině. Postavila jsem se k tomu jako jeden muž a veřejně ventilovala svůj názor. Och, hamba mi. Přece v tom kolegyni nenechám! Částku jsem tedy s prupovídkami odevzdala a dostala se tak téměř na životní minimum.

Směle prohlašuji - tento pracovní víkend je poslední v tomto roce. V pondělí navštívím ordinaci své praktické lékařky, která mě během mých pracovních čtyř let viděla jen v nutnosti vstupní prohlídky, abych ji požádala o neschopenku. Do konce roku.